Po téměř desetileté, nepřetržité sérii potápěčských výjezdů do Chorvatska, ať na v celé České republice a okolí známou Marinu, nebo Ostrov Pag a v posledních třech letech organizovanou plavbou na lodích jménem Mája ,Sretan a Konkordie, jsme se pod tíhou nových, pro nás dosti nevýhodných potápěčských zákonů začali rozhlížet po jiných ,neprobádaných lokalitách. Mezi různými návrhy, ať to byla Florida nebo Egypt, se po přehodnocení stavu kont, jevila jako jedna ze schůdných variant ostrov Elba. Začali jsme se pídit po zájezdech s potápěčskou tématikou, ubytování, cenou trajektu a podobnými celkem bezvýznamnými prkotinami. Při rozsáhlém pátrání uvízla v síti možnost spojit týdenní plavbu kolem ostrova Elba s potápěním, na plachetnici jménem Sokrates. Při osobním jednání s kapitánem lodi, které proběhlo asi čtvrt roku před imaginárním výjezdem, nikdo zřejmě nevěřil, že se tento dosti narychlo smluvený podnik uskuteční. Ale, několik členů našeho sdružení bylo natolik namotivováno, že neváhali a začali jednat. Cena za loď byla dohodnuta, termín taky, tak zbývalo jenom maličkost, sehnat příslušný počet poplatníků a vyrazit. Tady začal první a taky naštěstí poslední zádrhel expedice. Sehnat po dovolených lidi na loď je téměř nadlidský výkon, ale i to se po několika změnách v sestavě, změnou ceny a to pochopitelně směrem vzhůru podařilo zvládnout. Jedině odřeknutí účasti palubního kuchaře nás trochu rozhodilo, ale po příslibu sestavení jídelníčku, nakoupení potravin, a zaškolení jiné obsluhy kuchyně bylo vše opět ve starých kolejích. Odjezd byl stanoven na 12.9.2003 asi mezi 18.00 a 24.00 hodinou. A tak jsme v pátek asi v deset hodin vyrazili směr Plzeň, Mnichov, Brener, Brixen, Modena, Bologna, Pisa, Firenze, Livorno a a nakonec Piombino , přístaviště trajektů na Elbu a Korsiku. Do přístavu jsme přijeli kolem poledne a naše první cesta vedla mezi prodejce lístků na překonání poslední překážky mezi námi a ostrovem . Po deseti leté praxi pohybu po Chorvatském pobřeží, kde jezdí trajekty taky, jsem neohroženě vyrazil koupit lístky. K mému překvapení tam nebyla jedna kukaň s prodejcem který má ceny lístků podle nálady ,ale několik desítek kanceláří a to že trajekty provozuje několik firem a na Elbu se nejezdí jen do jednoho místa jsem zjistil až když jsem vyšel z jedné z nich a v ruce držel lístek pro tři lidi a auto a cena byla místo avízovaných 30EUR asi 85. Při zkoumání palubního lístku před vchodem do cestovky mě našel náš kapitán který jel mimochodem s námi, koukal na lístek a se slovy „Tys to koupil na Korsiku né , to musíme nechat stornovat“ jsem se přesvědčil o rozvinutém italském kapitalismu, při vyslovení slova storno biletářka nehla ani brvou, lístek vzala a peníze vrátila. Běželi jsme do jiné kanceláře a za běhu jsem se dozvěděl vše o provozu trajektů apod. Tam jsme koupil lístek do Rio Mariny. Jak jsem byl poučen a běžel k autu protože nám sdělili, že trajekt odjíždí za 15 minut a že musíme hurry up. Pak už se nic zvláštního nedělo, trajekt nám neujel, ani se nepotopil takže asi po 20 minutách jsme vyjeli na ostrově Elba. Loď byla zakotvena nedaleko a tak započalo stěhování jídla, potápění a všecho z aut do útrob lodě. Když se na molu navršila hro mada a vypadalo to , že naše snažení bude marné a že to tam stejně nikdo nenacpe. Až po systematickém ukládání všeho někam hromada na molu začala pomalu mizet a loď k našemu překvapení zůstávala průchozí a obyvatelnou.
Při této činnosti jsme si začali všímat, že jsme v jiných zeměpisných pásmech. Při odjezdu z domova byla celkem nekřesťanská zima a tady bylo docela slušný vedro v což nikdo moc nedoufal. A jak jsme pobíhali sem a tam tak se začali hlásit o slovo útroby naplněné cestovními houskami a chleby a vším co se po cestě dalo zkonzumovat. Když začala být situace celkem napínavá, ptám se kapitána „Má ta loď záchod“. „Má“ odpověděl ,,Ale skoč do vody, já to tak dělám taky“. A tak započal nekončící, ranní i večerní a všemi komentovaný rituál. Byli i tací kteří chodili na lodní záchod, musel se kvůli nim startovat motor ,aby zesláblá baterie utáhla čerpadlo a pak nesli přes celou loď papír, to proto aby ho zase nezacpali, ale mořský vlk je s mořem spjatý a když je kolem něho tak se to musí využít. Po nalodění věcí, ubytování v kajutách a vyjasnění kam kdo bude chodit na záchod jsme se pomalu začínali těšit na potápění které mělo, i přes nepříznivou větrnou předpověď počasí začít v neděli.
V noci ze soboty na neděli se opravdu začal zvedat vítr a loď se počala pohupovat na vlnách, ale pro nás to bylo jako kdybychom se ocitli zpět v kolébce a pochrupávali v kajutách. Ranní odložení večer zkonzumovaných piv se na rozhoupané palubě chvílemi zdálo jako neproveditelné, ale všechno dobře dopadlo a všichni se ve zdraví dočkali rána. Ráno už vítr foukal docela ostře a na moři se objevily vlny i s čepicemi. „ Východní pobřeží zatím vynecháme a jedem se schovat za vítr na jih.“ prohlásil kapitán a jak řekl tak udělal. Při výjezdu z přístavu bravurně minul plovoucí betony sloužící jako vlnolam a už se plulo. „Umíte řídit plachetnici“ byla jeho další slova. „Ne“ zněla naše odpověď a po chvilce se ozvalo:„ Nevadí vytáhneme alespoň kosatku. Po rozdělení funkcí jako, stopér, kosatník apod. se plachta rozvinula, velký efekt to nemělo, ale plně to uspokojovalo naše jachtařské dušičky.

Po nějakém čase jsme přijeli na lokalitu a začalo to, kvůli čemu jsme tam vlastně jeli, potápění. Vlny na jižní straně opravdu nebyly tak intenzivní tak jsme se začali oblékat a tak trochu, jako psi značkovat revír, kde se každý bude při této činnosti celý týden pohybovat. Kdo se někdy potápěl z plachetnice tak by měl vědět o čem mluvím. První ponor byl kolem ostrůvku nazvaného Isole Gemini. Po skoku to vody jsme asi ve 12 metrech zakotvili potápěčskou bóji a začali ponor. Voda byla krásně čistá a z každé díry vyčuhovala muréna.
A tak začal muréní rej a ani jednoho z nás v zápalu boje a potápění nenapadlo, že by nás to zvíře taky mohlo kousnou, kdyby bylo zahnáno do úzkých a to v našem respektive jejich případě bylo neustále. Hloubka byla max. 35 m a tak jsme v poklidu obeplavali ostrůvek a asi po 50 minutách byl čas k návratu na hladinu

A pak už jenom smotat potápěčskou bóji ,poslední hromadné foto a hurá na loď za všedními starosti jako je vaření, plnění potápěčských lahví a samé slasti s tímto spojené.

V posádce se po prvním dnu rozdělili funkce celkem sami a byli dodržovány po celou dobu plavby. Láďa byl kapitán lodi a tato funkce mu zůstala i nadále, služby v kuchyni se chopil Ota s Pavlem a jejich gastronomické výtvory se dali přirovnat k malým zázrakům. Já s Petrem jsme zabezpečovali chod kompresoru a plnění lahví. Druhý ponor toho dne, můžu říci, se vůbec nepovedl a to je ještě dost slabé přirovnání, mohl by být klasifikován ještě hůř. Potápění bylo plánováno na druhém ostrůvku Isole Geminy, který byl nedaleko. U ostrova se kotvit nedalo tak nás po ustrojení Láďa zavezl na lokalitu, kde nás vyklopil a odjel do závětří pevniny. Ovšem v důsledku větru se mořské proudy daly do pohybu takovým způsobem, že jízda na tobogánu je slabý odvar a zoufalí aquanauti se chytali dna, což nebylo nic platné, protože proud byl tak silný, že odtrhl potápěče i se dnem. Po dvaceti minutách zoufalého boje jsme se rozhodli vynořit. Vynořili jsme se kousek od potápěčské bóje, na zoufalý boj s proudem už neměl nikdo sílu a tak se nafoukli jackety a celá skupina se držela pohromadě. Bóje se vzdalovala závratnou rychlostí a Láďa nejdříve myslel že my doplaveme k lodi, ale když se skupině potápek začalo více přibližovat pobřeží Korsiky nahodil motor a dojel pro nás. Po výlovu nebohých potápěčů se musel ještě jeden obětovat a když jsme míjeli naší bóji tak pro ní skočil a vynesl na loď.

Noc byla plánovaná v zátoce Margidore na kotvě. Večer vítr ještě zesílil a předpověď počasí na pondělí nepatřila k optimistickým a tak se posádka po vydatné večeři uchýlila do kokpitu lodě a začala plánovat potápění na druhý den. Po dohodě s kapitánem lodi bylo naplánována lokalita Isola Corbela, kde Němečtí potápěči umístili jako atrakci sochu berlínského medvěda, nebo co do velikosti, spíše medvídka. Noc byla jako na houpačce a ač jsme kotvili v chráněné zátoce ,docela slušně to s námi házelo.

Ráno vypadalo přesně tak jak všichni předpokládali, vlny si pohrávali s lodí jako se skořápkou a vítr měl docela slušnou rychlost. Co naplat, dnes to vypadá jen na jeden ponor, jestli se ovšem odpoledne utiší vítr říkali si všichni . A tak jsme ztrávili dopoledne a část odpoledne dohady , že už ty vlny jsou přece jenom o trochu menší a že vítr fouká méně než ráno. Kolem čtvrté hodiny se situace přece jenom uklidnila a nic nebránilo přípravám na ponor. Dostali jsme instrukce, kde hledat medvídka, ustrojili se a hurá do vody. Očekávaný proud jako den před tím se kupodivu nedostavil a tak jsme plavali po pozvolně se svažujícím dně k místu kde se měla nacházet socha. Tu jsme nakonec nenašli,ale i tak bylo na co koukat. Asi ve dvaceti metrech jsem zahlédl na dně želví krunýř a měl tak asi tak sto padesát na dvě stě. Oparně vyfotit, říkal jsem si a pak připlavu blíž.

Pak přišlo zklamání. Želva byla mrtvá, jak se tam vzala a proč uhynula nebo se utopila nikdo neví a protože se mrtvá želva nedá už víc umrtvit tak se s ní začali všichni fotit. Je to pro někoho možná morbidní, ale zase na druhou stranu, kolik potápěčů má fotky mrtvolou

Po odložení želvy na dno pro jiné fota chtivé potápky pokračoval ponor pátrací akcí po soše medvídka. Asi ve třiceti pěti metrech jme narazili na hejno soltýnů nebo-li barakud a bylo po medvídkovi. Plavali jsme pod nimi a snažili se přiblížit co nejblíže, což se chvílemi dařilo a chvílemi nedařilo. Byly rychlejší a tak, když jme začínali ztrácet spojení, udělali otočku a byl nejvyšší čas k návratu. Ještě několik zoufalých pokusů najít sochu, marných a výnor. Ponor byl bez dekomprese a tak proběhlo všechno jak má a na lodi se nás sešlo opět tolik, kolik nás lezlo do vody. Kolorit zbytku dne byl k nerozeznání od ostatních. Doplout na místo kotvení a to byla toho dne zátoka Spiaggia Grande, nafouknout lahve, uvařit večeři a potom, protože se opět kotvilo kousek od civilizace, naplánovat při konzumaci Plzeňských dobrot ponory na další den.

Večerní předpověď počasí nám byla nakloněna příznivě a to, žádný vítr na druhý den už hlášen nebyl a teploty měli být tropické. Už večer se vítr který nás provázel od začátku začal utišovat a tak posádka zalehla do kajut s nadějí toho pravého slunění. Ponory na druhý den byly naplánovány na Capo di Fonza a Scoglio della Trigilia.

Ráno se předpovědi meterologů opravdu naplnily, po větru ani památky a z modré oblohy na nás koukala žhavá koule. Po snídani se nikdo neotálel a vyrazilo se na první ponor. Bohužel, neotáleli také potápěči rozesetí po blízkém a dalekém okolí, takže to na lokalitě vypadalo opět na docela slušnou tlačenku. Ale nebylo to zas tak. Potápky se po lokalitě rozplavali na všechny strany. My, podle instrukcí kapitána, který než nás vyhodil z lodi ,udělil pokyny o profilu dna, hloubce apod. jsme plavali po svahu až na písčité dno. Které bylo asi v 45m a celou homoli jsme obeplavávali. Asi po hodině jsme po dekompresi a plni dojmů, vynořili na hladinu. Sokrates byl od nás asi 200 metrů a mezi vynořující se mu zjevně nechtělo a tak po krátké rozplavbě jsme se sešli na palubě opět v plném počtu.

Druhý, odpolední, ponor byl plánován nedaleko městečka Marina Di Campo u ostrůvku Scoglio della Trigillia a tak po vydatném obědě a naplnění lahví se Sokrates vydal na dohled k lokalitě. Potápky naskákaly do vody a tentokrát jsme nebyli Informováni jako v případě Berlínského medvídka, že zrovna na téhle lokalitě je ta Madona na kterou jsme se ptali kapitána lodi. Bohužel nevěděl a tak jsme si říkali nevadí, nemusíme vidět všechno . Jaké bylo naše překvapení ,když po zánoru jsme sestoupili na písčité dno a obeplavávali ostrůvek po jeho pravé straně ve směru od pobřeží. Madonu jsme v čisté vodě viděli z daleka a muselo zákonitě přijít povinné focení po skupinách.
Po nafocení několika snímků s tématickým názvem Madona a mi pokračoval ponor v normálním režimu. Nikdo se netopil ani se nepokoušel o žádné mimořádné situace a tak asi po třiceti minutách jsme se vrátili Madoně ,kde mě při pohledu na zrcadlo umístěné v jejích nohách napadl pokus o autoportrét. Jestli se podařil nebo ne mi nepřísluší soudit. To ať posoudí jiní.

Bylo úterý a noc byla plánovaná v Marina di Campo a byl plánovaný i výsadek na pevninu. Ovšem za úplně jiným účelem než by si někdo mohl myslet. Co by tak mohlo potápěče, zavřeného tři dny na moři bez možnosti úniku na pevninu přitahovat jako magnet. Pochopitelně mořské akváriu co jiného. A tak po zakotvení se posádka přepravila člunem na břeh, Sokrates zůstal stát v zátoce a vyrazila do poloprázdných uliček. Přece jenom bylo září. Po několika metrech se ztratil kapitán s tím, že akvárium viděl a že má nějaké zařizování a tak se mi dychtící po vzdělání vydali na pochod sami. Po zdolání závěrečného kopce za jeho stoupání by se nemusel stydět, ani pověstný Hanenkam bylo akvárium na dohled. Ale teď náš plán narušila otvírací doba. Končila totiž za deset minut a tak přišla na řadu diplomacie a po dalších deseti minutách plynulé konverzace byl pracovník akvária ochoten svou pracovní dobu prodloužit o půl hodiny a my měli stejnou dobu na prohlídku mořských hlubin. Ovšem ještě upravit cenu, přece už nejsme tak naivní aby se za zkrácenou prohlídku zaplatila stejná suma jako za časově neomezené čučení do modra akvárií. Euro dolu to spravilo a tak nastal čas kocháním se toho co průměrný potápěč uvidí při aktivním přístupu k tomuto sportu tak za deset let a tady to má na pár metrech čtverečních. Po půl hodině , která na prohlídku bohatě stačila, nastal čas k návratu na loď, naplánovat ponory na druhý den a popít pár dobrot. S kopce to šlo lépe a kapitán už čekal u člunu. Druhý den už byla středa a tak naše loď opouštěla jižní pobřeží Elby a pomalu se přesunovala na sever.

To be continued.