Ve středu, pro nás v poměrně ranních hodinách, Sokrates zvedl kotvu a vyplul z Marina di Campo západním směrem čímž opouštěl jižní podřeží a přesouval se na sever ostrova Elba. Teď už můžu říci a nebo napsat, že severní pobřeží není tak rozmanité a pro potápěče přitažlivé jako jih. Plavba vedla kolem všem kdo na Elbě byli známého vraku nákladní lodě u poloostrůvku Fetovaia. Vrak měří kolem 60metrů a leží kousek od pobřeží v poměrně malé hloubce. Pod přídí je 13 metrů a je dobře pozorovatelný z hladiny. K malé hloubce jsme se rozhodli na obhlídku lodě jenom na nádech. Snažil jsem se loď vyfotit zepředu, jak je to vidět na mnoha pohlednicích, které lze na ostrově koupit. Třinácti metrovou hlubinu jsem ze sebezapřením překonal, ale snímek nedopadl, ať už z důvodu kalnější vody nebo málo širokého objektivu na mém Nikonosu nejlépe a je lepší ho nezveřejňovat. Kousek od Fetovaije byl naplánován i první ponor tohoto dne. Náš kapitán věděl o terénu, který se špatně hledá, protože je opět ve tvaru homole, která má vrch asi 7 metrů pod hladinou a končí kolem 45metrů písečným dnem. Bylo naplánováno, že jeden člen posádky si oblékne základní výstroj, lehne na bádenplato a bystrým pohledem bude vyhlížet homoli která roste ze dna. Řekli jsme si, že než někoho určíme dáme prostor dobrovolníkům a tak se k tomuto úkolu přihlásil Ota o kterém se bezpečně ví, že je hluchý, což by v tomto případě tak nevadilo, ale několik zasvěcenců ví i to že zrak není jeho silná stránka. Trochu jme se děsili jak hledání dopadne a jestli se toho dne vůbec potápět budeme. Všechno dopadlo úplně jinak a pro nás i Otu v celku dobře. Nad lokalitou kotvila loď s nažhavenými potápěči, kteří se už ovšem chladili ve vodě a díky jim jsme místo k ponoru našli i bez Otova přínosu ke zdaru akce. Kotvení bylo sice trochu s problémy. Čelnímu nárazu na kotvící loď jsme sice stačili zabránit ale otření se o ni už zabránit nešlo. Tak Sokrates zanechal na jejich naleštěném motoráku pouze šmouhu a jeho kapitán vykřikoval známé Italské pořekadlo Madona Mia kroutil hlavou a začal vytahovat kotvu, protože mu potápníci, kteří se mezi tím vynořili začínali lézt na loď a on se místo leštění a snahy odstranit šmouhu musel začít zajímat o svůj bussiness. Tím jsme měli i dost místa na kotvení vůbec na vše co může přispět ke zdárnému průběhu ponoru. Ponor byl z kategorie slušných a začali jsme si pomalu všímat toho co se později potvrdilo. Na severní straně ostrova se přestala vyskytovat Muréna Helena, tak hojná na jižní straně. Po opět úspěšném vynoření bez komplikací a dekompresních nehod následovala již několik dnů opakovaná procedura plnění lahví a vaření oběda. Odpolední ponor u ostrůvku Scoglio Ogliera se trochu nepovedl. Zakotvili jsme kousek od břehu a k ostrůvku to bylo zhruba 200metrů plavby. Při oblékání nás kapitán instruoval o profilu ponoru, ale mi jsme ho asi moc neposlouchali a takové rady jako - po dosažení ostrova se zanořte a držte se na levou stranu, začíná tam útes, který jde asi do padesáti metrů jsme asi přeslechli. po dosažení ostrova jsme se zanořili a ostrůvek začali obeplouvat dokola. Mimo pamětní desky utonulého německého potápěče jsme toho moc nenašli a ani neviděli. Ale nemusí být každý den posvícení a pokud nepřibývají pamětní desky tohoto typu tak není proč být z jednoho ponoru hyn. Noc byla naplánovaná ve městečku Marciana Marina a tak Sokrates po odstrojení potápníků a připevnění lahví k relingu, neboli zábradlí, urychleně vyplul z důvodu volného, tedy bezplatného, kotvení u mola a i zde platí známé heslo kdo dřív přijde, ten dřív mele, v našem případě kotví. Po vplutí do mariny jsme začali hledat vhodné místo na kotvení, které by nebylo ani moc, ani málo vzdáleno od středu přístavu. Byla to vlastně taková naše malá premiéra. První kotvení u mola, kde se pozná rivalita mezi jachtaři i při kotvení a manévrech s tím spojených. I z toho důvodu byl náš kapitán o trochu víc nervóznější než jindy, přesně stanovil úkoly vazačů fendrů, kotevníka, obsluhy lan a čekal s napnutým výrazem ve tváři jak akce dopadne. Jestli se do tohoto přístaviště bude moci ještě příště vrátit a nebo jestli bude znemožněna jeho jachtařská prestiž navždy, ještě umocněná tučným účtem jako náhrada za několik poškozených plavidel. Vše dobře dopadlo, Ota ze své funkce vdechnul kotvu do vody a začal odmotávat, fendry byly na svých místech a i obsluhy lan čekali na svou příležitost. Když už jsme byli kousek od mola, rozhodla se posádka Německé plachetnice odplout na druhý konec mariny . Začali vyplouvat od mola a svinovat lana. Jedno lano neměli provlečené kotvícím okem, ale zavázané na uzel a v tu chvíli nastala pro pani, která lano ovládala prekérka . S tím nemohla nic dělat a tak za mnohonásobného provolávání i v naších krajích známého slůvka šajze, lano vymotala s vazáku a nechala u mola. Náš kapitán měl radost, že přišel levně k lanu a posádka vázala po úspěšném přistání loď. Radost netrvala dlouho a pani si asi po hodině pro lano přišla. Nevadí, přišli jsme o víc, hlavně, že jsme zvládli přistání, kapitán měl zase usměvavou tvář a děkoval posádce za odvedenou činnost. Vkročili jsme na pevnou zem a první cesta vedla na přístavní, v čistotě udržovaný záchod, kde se mohla vykonat potřeba za pouhé půl eura. Druhá cesta vedla do městečka a do jeho marketů kde jsme doplnili už tak oslabené zásoby pečiva a alkoholu. Rozumní jedinci koupili naše lahvové pivo, které se v Itálii prodává pod značkou Czechvar a vedle amerického Budwaisru je s cenou 0,80 eur bezkonkurenční. Pro srovnání americký Budwaiser je za čtyři eura. Nerozumní, jako Ota, koupili šumivé víno s názvem frizante, sice za 1,70 euro za dvojlitrovou láhev, ale dobré tak na podlití srnčího, když je zrovna po ruce. Na lodi jsme si šmakovali všichni , Ota na svém frizante a mi na Budějovském budvaru. Za zmínku ještě stojí vedle nás kotvící loď pod anglickou vlajkou. Majitel byl zřejmě velký pečlivka a boky lodě zabalil do bílého plátna proti případným oděrkám. Není divu, plavidlo mělo snad týkovou i obšívku. Na zádi měl připevněný nerezový gril ve tvaru válce. Asi dostal chuť na pravý anglický steak a roztopil gril nejspíš, podle smradu petrolejem. Když dosahovali plameny víc jak metr a vypadalo to zapálí nejen sebe, ale i naší loď přiklopil gril, chvíli oheň podusil, rozendal maso a za stálého smradu petroleje griloval. Asi nepoužil ani dřevěné uhlí. Ani jsme nečekali až vyndá hotové ropáky a šli se projít do nočních uliček Marciana Mariny.

Ráno jsme vypluli směr severo-východ. Našim dalším cílem bylo hlavní město Elby, Porto Ferraio. Na dopolední ponor si už moc nepomatuji, asi nebyl ničím zajímavý a proto mi v hlavě nezůstaly žádné vzpomínky. Lokalita se jmenovala C. Enfola. Odpolední ponor byl kolem ostrůvku Capo Biaco, který je skoro v ústí zátoky Porto Ferraio . Láďa jako kapitán navrhoval rozdělit ponor na dvakrát, ale mi jsme usoudili že tu hromadu kamení obeplavem na jeden zátah. Naskákali jsme, už podle určeného klíče, dva z každého boku a dva z kokpitu do vody. Po dosažení písčitého dna nabrali směr hrany ostrova která byly pod vodou dobře viditelná. Po chvilce dohadování na jakou stranu, vyhrála levá. Stráně ostrova byly tvořeny obrovskými balvany nakupenými přes sebe a mezi nimi ve vzniklých dutinách se ukrývali ryby všeho druhu. Z druhé strany ostrova bylo dno zarostlé trávou a opět ryby. Narazili jsme i na cizí potápníky, zřejmě instruktora se dvěmi žačkami. Obě měl přivázané asi na pěti-metrovém laně a chvílemi jejich potápění připomínalo pouštění draků ovšem s tím rozdílem, že draci nelítali spolu, ale jeden byl u dna a druhý u hladiny. Kolem draka u dna jsem proplaval, drak se mě lekl roztáhl ruce a nohy a byl lanem tažen na druhou stranu to jak je řídil jejich instruktor. Při pohledu na ně jsem si řekl, že to jsou taky docela těžce vydělané peníze a dál jsem se věnoval ponoru. Asi po devadesáti minutách v lahvích moc vzduchu nezbývalo, ale to už byly vidět v modru obrysy Sokrata a ponor byl u konce. Kotvení bylo tentokrát v hlavním městě Elby Porto Ferraio, kde byl v místní pevnosti vězněn Napoleon, když ostrov patřil Francii a Napoleonovi se jeho plány vymkly z ruky. Zakotvili jsme v přilehlé zátoce, kousek od přístaviště trajektů z jedné strany a opravnami lodí z druhé. Podle toho vypadala i kvalita vody v zátoce a množství hrubých předmětů, které ve vodě plavaly. Nekoupal bych se tam. Na břeh jsme se dostali člunem na dvě skupiny. Ota zůstal na lodi, asi zbylo ještě trochu frizante. Porto Ferraio na mě velký dojem neudělalo. Obrovské přístaviště trajektů, mnoho hotelů, penziónů a pevnost. Ta byla už zavřená. Holt sezóna skončila. Prošli jsme příbřežní korzo, poseděli v místním občerstvení a vrátili se zpět na loď. Nazítří byl poslední den a čekala nás dlouhá plavba, až na východní stranu, kterou jsme na počátku museli vynechat kvůli větrnému počasí. Poslední den a poslední dva ponory. Ráno bylo opět počasí jako vymalované, nebe bez mráčku a palermo. Vypluli jsme poměrně brzy a plavba byla opravdu dlouhá. Postupně jsme se střídali u kormidla, když to jednoho lodivoda přestalo bavit, nastoupil další a jelo se dál. Tu a tam přišel do kokpitu Láďa upravil směr plavby, ujistil se jestli se kormidelník trefí s lodí mezi osrtůvky, které jsou mezi pevninou a Elbou s východní strany. Když viděl že se loď do kilometrové mezery vejde a možná si neodře ani bok, ujistil se o našem jachtařském umění a ztratil se ve své kabině. Když jsme míjeli Rio Marinu, místo kde naše plavba před týdnem začala, byl čas k přípravě potápěčské výstroje. Lokalita se blížila. První ponor byl naplánován u D´Arco což je opět podvodní homole, kolem její špice je omotáno lano zakončené bójí, která je dobře viditelná. Přiblížili jsme se k bóji, šikovný háčkař zachytil vodící lanko, tím se vytáhlo kotevní lano, loď se uvázala a hajdy do vody. Ponor patřil k průměrným, tu a tam malý kanic, malé modré gorgonie a voda kam oko dohlédlo. Když jsme se vynořovali viděli jsme obrys kýlu Sokrata plavat kus od vršku homole, protože přijeli nažhavený potápky a náš kapitán jim udělal galantně místo a nabral nás na moři. Druhý a zároveň polední ponor celého týdne byl u C´Caldo a patřil opět do kategorie průměrných. Asi jme si za ten týden potápění už na místní flóru a faunu zvykli a nadčená gestikulace a zápal z prvních ponorů při zahédnutí murény nebo kanice pomalu vychládal a realita se stávala zcela běžnou a samozřejou. Na loď jsme vylezli všichni. Musím se přiznat že z posledních ponorů na týdení nebo více denní akci mám trochu vítr. Každý už je přece jenom po tom všem potápění uondaný, smysly otupělé, teď chce urvat co nejvíc, protože je to konec konců poslední namočení čumáku do moře a já z toho všeho nemám dobrý pocit. Tentokrát to dopadlo zaplať bůh jako už po mnohokrát zase dobře.

Poslední ponor byl za námi a poslední na noc jsme pluli do malebného městečka na východním pobřeží ostrova Porto Azzuro. Po cestě jsme hodili záchranné lano něčemu co připomínalo pár prken s plachtou a seděli na tom dva lidi. Kousek jsme je táhli,pak začal pofukovat větřík a to něco s plachtou nabralo rychlost a za chvíli jsme je už neviděli. Kotvili jsme, jak už bylo zvykem v zátoce vedle přístavu a na přesun na pevninu a prohlídku města byl použit opět nafukovací člun. Městečko jsme prošli v krátkosti a zakotvili v jedné z mnoha restaurací. Po zaplacení účtu asi v té nejdražší, ale to už se napravit nedalo a pivo měli docela dobrý. Ráno Sokrates plul na místo kde to všechna začalo a to do Rio Mariny. Byl konec, teď zabalit potápění, svršky, vyklidit všechny možné a nemožné dutiny lodi a to všechno zase nacpat do aut. Pak přišla na řadu mycí činnost a to nejdřív umýt palubu a potom sebe. Po týdnu ve slané vodě si člověk trochu té sladké zaslouží. Odjezd trajektu ve 14.00 jsme hravě stihli. Stáli jsme na palubě a koukali na vzdalující se ostrov s trochou smutku a nostalgie. Ze začátku byl vidět Sokrates, kde Láďa připravoval vše pro novou posádku pak se zvětšující se vzdáleností břehy začali splývat v jedem celek a než jsme se nadáli byli jsme na pevnině. Rychle do aut a domů. S několika zastávkami jsme ti zvládli asi za třináct hodin. Cesta probíhala v poklidu k večeru provoz na dálnici polevoval a mi jsme ukrajovali kus po kousku z cesty. Když se nám podařilo ukrájet skoro celý kus a k domu to bylo asi 500 metrů, zastoupil nám kolem třetí hodiny ranní cestu příslušník dopravní policie. Povídám mu, že jedeme s Elby a on je první čeťák co mě staví. Odpověděl, že pracují v každou denní i noční hodinu a Elbou asi myslel noční klub v Praze a přilehlém okolí, protože se nejvíc zajímal jestli jsem nepožil alkoholiclé nápoje. Tím končí i tato esej a jestli se ve zdraví dožijeme června roku 2004 tak se na Sokratovy sejdeme opět při expedici LIPARY2004.

THE END ... tedy ještě nějaké fotečky :o)