Tento článek není napsán pod vlivem dojmů po přečtení všem známé knihy od Oty Pavla jíž jsme na mnoha středních školách měli jako povinnou četbu a ani její zkomolenina. Ani děj se neodehrává v povodí řeky Berounky, ale na druhém konci naší republiky a to na jižní Moravě v oblasti Sloupsko-Šošůvských krasových jeskyň a docela slušného odložiště na použité manželky v podobě Propasti Macocha. Pro ty co v této lokalitě nikdy nebyli a ani o tom neslyšeli, tak Macocha je docela hluboká jáma do země a odložení použitého zboží z vrchu je celkem bezpečné v tom smyslu, že se vám to co jste odložili, už domů těžko vrátí. Tyto dálavy jsme začali navštěvovat v době když se náš kamarád a spolu-potápěč Staňa odstěhoval k naší velké radosti od nás, z malého města nedaleko Prahy na jih do Brna, k velké radosti Brňáků. On už vlastně v okolí Brna dříve bydlel a to v Loučce (Rajhradicích), ale to je Brňák asi takovým způsobem jako my bydlící v Benešově, kdybychom o sobě prohlašovali, že jsme Pražáci což by mimochodem asi nikdo Benešovským potokem odkojený z úst nevypustil. Po odchodu na jih republiky Začal Staňa aktivně zkoumat místní potápěčské lokality a při občasné návštěvě Benešova nás se zaujetím o všem co zjistil informoval. A tak pod vlivem jeho referencí, že v Šošuvském lomu žije spousta raků jsme se rozhodli tyto lokality osobně navštívit a přesvědčit se na známý pořad televize Nova tady na vlastní oči sami. První návštěva byla v roce 2002 a můžu říci, že opravdu nelhal (Staňa nikdy nelže*) a, že v lomu raci jsou a v hojném počtu, ale tehdy se mi podařilo vyfotit akorát Staňovu kuklu a to ještě malý kousek, jak jsem se snažil udělat super foto a můj model pózoval s rakem přiloženým na masce. Něco se nepovedlo a všechny fotky byly na vyhození protože na nich skoro nic nebylo tedy to co by se dalo alespoň při trochu dobré vůle považovat za raka nebo Staňu. Rozhodl jsme se akci pro velký úspěch opakovat. Do lomu Šošůvka jsem se dostal v roce 2003 v létě, ale voda byla jako kvalitní bramborová polévka a asi bych v ní neviděl ani raka a ani sebe a nejspíš by v časopisu Potápění nebo na internetových stránkách byla v kolonce nehody popsána zřídka kdy se vyskytující nehoda a to náraz na překážku. V lomu i přes aktivitu několika nadšenců, kteří se ho snažili vyčistit leží mnoho pozůstatků důlní techniky i pozůstatků vyklizených garáží a sklepů obyvatel přilehlé vesnice. S potápění nebylo nic, ale slib, že na podzim, až se voda vyčistí se na raky půjde znovu byl na světě a sliby se mají plnit nejenom o vánocích. Termín se dohadoval celé léto ale do, pro nás už známých krajů jsme se dostali, až koncem listopadu. To už jsme měli Staňu, opět k naší radosti, zpět v Benešově. Ten víkend plánoval návštěvu rodičů jak on říká u nich v LÓČCE což nikdo neví kde je ale prý se tam tak říká. Pro nás nezasvěcené hovoří jasně dopravní značka a na níž je již výše zmíněný nápis Rajhradice. V den D jsem směr Brno vyrazil s Pepou, protože se mi přes veškeré agitace a slibování opravdu kvalitního ponoru jiného buddyho sehnat nepodařilo. Cesta proběhla bez problémů a od benzinového čerpadla poblíž Velkého Meziříčí jsme zkusili navázat spojení a čekali, kdo Staňu zná ví o čem mluvím, z druhé strany telefonu výtky proč už nestojíme před barákem. K našemu překvapení se nic nedělo a tak jsme si řekli, že se mu asi zastavily hodinky a jeli dál. Příjezd do cílové stanice byl bez větších problémů. Takové rady jako sjedete druhým sjezdem na Vídeň,když je v Brně jenom jeden na nás už dávno neplatí. Staňa kupodivu před domem ani nepobíhal, nekoukal na hodinky a ani nevykřikoval něco o tom, že už jsme tam měli hodinu být. Asi se mu doopravdy zastavili hodinky. Po upozornění, že jsme na místě a naložení výstroje byla naplánována zastávka v Brně pro dalšího potápku. A tak jsme jeli ve čtyřech ještě s Kobrem, jak nám náš spolu-potápěč vysvětlil, že na Moravě se jména skloňují podle vzoru kůň. A tak s koněm Kobrem, Honzem apod. První ponor byl naplánován v Blansku, na oblékání do neoprénu skoro uprostřed města jsem si už zvykl, ale na běh přes rychlíkovou trať s výstrojí si hned tak nezvyknu. Voda v Blanském lomu byla na úrovni normální. Při plavbě kolem břehu bližší železnici si sice občas myslíte, že kolem vás proplavala ponorka, ale i na to se dá zvyknout. Při ponoru na nejhlubší místo lomu Staňa signalizoval problém s ušima. Ten za čas odezněl a ponor jsme dokončili bez problémů. Vylezli jsme trochu promrzlí a i počasí se zhoršilo, foukal studený vítr a mrholilo. Začali jsme si namlouvat, že v Šošůvce bude stejně asi špinavá voda a jestli tam má cenu vůbeNakonec padl návrh, že tam hodíme oko a zhodnotíme kvalitu vody. Po rozmrznutí v autě začali mít nároky na vodu v lomu rozměrů Rudého moře, ale uvidíme. Po průjezdu vesnicí Šošůvka a odbočení z našeho směru vpravo nás přivítal třínohý pes a byli jsme na místě. Voda v lomu předčila naše očekávání a byla opravdu čistá. Počasí se radikálně zhoršilo, kolem lomu byly zamrzlé louže a mrholení se změnilo ve studený déšť. Tak kdo půjde do vody? Padla první otázka. Nic. Žádná odezva, všichni se choulili do bund a na ponor nebylo ani sebemenší pomyšlení. Nejlépe na tom byl Kobra, nechal výstroj totiž doma a jel jako pozorovatel. Staňovi se najednou vrátili ušní problémy s předchozího ponoru a tak mi zbyl můj buddy, kterého jsem si přivezl z Benešova. Chvíli se kroutil, ale když jsem ho přesvědčil, že vlastně kvůli tomu jsme tam jeli a ta trocha zimy se v těch sucháčích vydržet nechá, souhlasil. Složit Nikonose a obléknout se trvalo jen pár minut a vzhůru ke dnu. Raků je v lomu snad ještě víc než loni. Jsou úplně všude. Na dně se ze začátku špatně rozpoznávají, protože jsou pokryty drobným sedimentem a tím i maskovaní. Stačí si ale všimnout jednoho, oko si zvykne a hned jich vidíte kolem sebe několik. Když se začnou stavět do obrané pozice, kal opadá a objeví se jejich přirozené zbarvení. Jedno kolo kolem lomu bylo za námi a kdo ho zná mi potvrdí, že dvacet minut na obeplavání té louže je poměrně dost. Byl čas k výnoru, zima s námi cloumala na všechny strany a lom už neměl co by nám nabídl. To co jsme si chtěli odnést bylo uloženo v mém Nikonosu. Při zpáteční cestě stojí za zmínku zastávka v restauraci v Rajhradě, "U kašny“, kde podle Staňi, grilujou bezkonkurenční vepřová žebírka. Nelhal, večeře byla opravdu velkolepá, jako tečka za skvěle prožitý potápěčský víkend.

THE END ... tedy ještě nějaké fotečky :o)